Ivančena 21. - 23. 4. 2017

Ivancena_2017_5.JPG

Náš víkend by se dal nazvat Ivančena, aneb boj o vlajku a ztracené skauty. Budu vám vyprávět příběr o naší víkendovce na Ivančenu. O víkendovce, na které jsme zažili tolik příhod, že by nám to vydalo na dvě další. Začneme pěkně popořadě. Počátkem roku Matěj navrhl, že bychom letos mohli jet na Ivančenu, přímo na sv. Jiří, abychom zažili skautský obřad. Nadšeně jsme souhlasili a přihlásilo se nás devět: Viktor s Gabčou, já (Přemek), Helča, Matěj s Míšou, Hrobař, Robin a Dědek. Ano, jet s námi měl i náš emeritní náčelník, takže jsme původní plány na přespávání venku, delší treky postupně upravovali. Ale co čert nechtěl. Týden před výstupem se zhoršilo po celé České republice počasí a to tak, že v Beskydech napadlo 30 cm sněhu a výhled na víkend byl: déšť, kroupy, sníh, mlha. Z toho důvodu na úterní schůzce Dědek řekl, že ať se nezlobíme, ale že na takové podmínky nemá vybavení a že nepojede. Tak nám odpadl první skaut a bylo nás osm. Nastal pátek, venku slunečné počasí a osm natěšených lidí se chystalo na víkend. Důležité je poznamenat, že jsem ještě odpoledne dojel k Dědkovi pro naši historickou střediskovou vlajku, kterou jsme chtěli vynést na Ivančenu a postavit ji k dalším skautským zástavám. Dvě hodiny před odjezdem, ano pouhé dvě hodiny, se ozval Fanda, že by jel s námi. Jelikož už vše (lístky, chalupa, místenky) byl zamluveno na 8 osob, lehce nám tím zkomplikoval situaci. A tak nám jeden skaut přibyl. Od této chvíle budeme zase jenom ztrácet. Ve čtyři odpoledne jsme byli připraveni na nádraží na zhruba pětihodinový přesun směr Beskydy. Na cestě nás čekalo několik přestupů, z nichž jeden se stal velmi zásadním. Na nádraží jsem poprosil Fandu a další, aby na mě vždy dohlédli a zeptali se mě, zda mám vlajku. Má předtucha nezodpovědného nositele vlajky se bohužel naplnila bezezbytku. Choceňský přestup jsme ještě přežili bez úhony, nicméně v České Třebové se to stalo. Vystoupili jsme z vlaku, došli jsme k jedné lavičce a zde byl takový hezký stojánek, do kterého jsem umístil vlajku se slovy: „Hezké místo, kde ji zapomenout, že?“. Zasmáli jsme se tomu a krátili si čas čekáním na vlak hovorem. Ten po zhruba po pěti minutách přijel a my věděli, že musíme do posledního vagónu. Vyrazili jsme, našli svá místa, kterých bylo osm a tak Fanda seděl na zemi v uličce a celou dobu vadil všem procházejícím. Místa byla pohodlná, seděli jsme pohromadě a velmi dobře se po celou cestu bavili, když tu po hodině mně hlavou proběhla taková nevinná otázka: kde je vlajka? Nespolkl jsem ji a zeptal se i ostatních. Za odpovědí typu: „To je nějaký blbý fór, nebo to myslíš vážně?“, jsem ostatní ujistil, že si opravdu nejsem vědom toho, že bych ji nesl do vlaku. Následující hodinu a půl jsem propadal do beznaděje a nebylo mi daleko do pláče. Já ztratím historickou vlajku z roku 1947, to bych si nikdy nedopustil. A tak jsme telefonovali. Na České dráhy, na nádraží do České Třebové, skautům v České Třebové, kamarádům doma i známým bydlícím v Třebové. Po hodině a půl přišel spásný telefonát, že jeden Fandův známý vlajku našel a má ji doma. Vy mi to nebudete věřit, ale ještě nikdy se mi asi tak neulevilo, jako v tu chvíli. Ztrátu vlajky bych si nikdy neodpustil. Ale tato informace, že je vlajka na světě, byla spouštěčem pro ostatní, plnou parou se do mě trefovat. Zcela po právu mě provázely po celý víkend výroky stylu: „Zkontrolujte Přemka, zda má vše sebou. Jsme na Ivančeně, vyndejte vlajku. Jo my ji vlastně nemáme. Jéééé, podívejte se, to je krásná vlajka.“ A tak podobně. Útrpně jsem je snášel, zasloužil jsem si to. A to jsem ještě netušil, že to jedna událost minimálně vyrovná. Tím skončil boj o vlajku a my jsme se přesunuli do připraveného srubu, kde jsme měli zatopeno. Vzhledem k počasí Viktor sehnal a pronajal srub. A musíme konstatovat, že krásný. Uvnitř byla sprcha, stůl s místem pro každého z nás, kuchyňka plně dostačující našim potřebám a 7 míst na spaní. Tak krom Fandy, který byl prostě navíc, spal na zemi i Róba. V sobotu jsme vstávali v šest ráno, abychom se časně přesunuli na vlak, který nás posunul k autobusu, který nás dovezl na místo, kde jsme započali náš výšlap na Ivančenu. Již ráno byla hustá mlha, kterou po vystoupení z autobusu doplnil déšť. A tak jsme na sebe hodili pláštěnky a rázem vypadali jak 9 zelených stromečků. Za vytrvalého, ale nikoli vydatného deště jsme stoupali k Ivančeně, tu a tam potkajíc skauta. Dokonce jsme narazili na několik stanů tábořících v zhruba 800 m. n. m. Obdivovali jsme je, měli opravdu špatné počasí na táboření. Navlečení do návleků, pláštěnek a dalších funkčních oděvů jsme dorazili na Ivančenu zhruba hodinu a půl před plánovaným začátkem programu. Celou zasněženou mohylu jsme si prohlédli, marně hledali kámen, který kdysi Fanda vytvořil a nyní se zřejmě nalézal někde pod sněhem. Umísťovali jsme také své přinesené kameny do mohyly. Já jsem do nitra vložil kámen, jímž ohnivec Fanda zamyknul a poté odemknul náš výroční stoletý oheň. Kámen, který pro mě měl velkou hodnotu jsem do Ivančeny vložil rád. S úctou k těm, kteří za naši svobodu, za naše skautování položili tu nejcennější oběť. Jelikož stále zbývalo dost času do zahájení programu, a na Ivančenu se začaly snášet kroupy, zalezli jsme do lesa ke studánce. Tam jsme se občerstvili, uvařili si čaj a čekali. Program začal přesně ve dvanáct hodin, pro změnu za vytrvalého chumelení. K mé tíži stáli krásně vyrovnaní vlajkonoši u mohyly a já jsem byl rád, že ostatní stáli dál ode mě, jinak bych dostal další příval posměšků (zaslouženě). Nejprve jsme si zazpívali Junáckou hymnu, poté proběhly proslovy, následovalo předání medaile sv. Jiří zlatého stupně a celý obřad byl zakončen státní hymnou. I přes nepřízeň počasí se nás sešlo zhruba 1500, což je skvělé číslo. Byl to velký zážitek a já jsem rád, že jsem, na rozdíl od střediskové vlajky, mohl být při tom. Naším dalším plánem bylo vystoupat na Lysou horu, dát si tam čaj a pivo, najíst se a odpočinout si. Než k tomu došlo, čekala nás náročná cesta vzhůru po uklouzaném sněhu, kde každý krok provázelo mírné podsmeknutí. Zpocení, unavení jsme poté rádi zasedli do restaurace na Lysé hoře, kde jsme si dali polévku a nějaké to pivo. Jakmile jsme kolem čtvrté dopolední vyšli ven, začalo chumelit a to nás provázelo po celou dobu sestupu. Ten jsme si také dostatečně užili, koulovali jsme se, holky dělaly ve sněhu andělíčky, klouzali jsme, no zkrátka jsme se bavili. Cesta dolů utekla i přes to, že to byla docela vzdálenost, dojít z Lysé hory až do našeho sroubku. Dorazili jsme těsně před osmou večerní, došli si na večeři, která se stala další studnicí veselých historek. Potkali jsme jednu místní slečnu, která odhadovala, kdo má jaké zaměstnání a tak ke stolu usedal autoklempíř Matěj a vstával jako inženýr, z Fandy se stal boxer, zkrátka o zábavu a další štiplavé poznámky bylo postaráno. Poté jsme unavení ulehli do pelechů. Večer jsme se dozvěděli, že nás ráno opustí Fanda, který spěchal domů na rodinnou oslavu a tak jsme zaznamenali další ztrátu. Bylo nás opět osm. V neděli ráno jsme vstali, uklidili a předali sroubek a vydali se na cestu domů. Čekalo nás opět několik nebezpečných přestupů, jak již víme, v našem podání velmi rizikových. To se bezezbytku naplnilo v Ostravě. Měli jsme na přesup necelých 10 minut. Já jsem upaloval koupit nějakou odměnu nálezci vlajky a Hrobník si šel koupit něco k snědku. Já jsem rychle nakoupil a cestou jsem jej míjel stojícího ve frontě. Vyběhl jsem po schodech nahoru za ostatními, kteří mi řekli nástupiště, a urychleně jsme se přesouvali do vlaku na naše místa. Netrpělivě jsme se otáčeli, zda jde za námi, ale zatím jsme jej neviděli. Nasedli jsme do kupé a sotva jsme shodili batoh ze zad, vlak se rozjel. Dívali jsme se z okna a naše tušení se naplnilo. Viděli jsme Radka, stojícího v jedné ruce s párkem a v druhé s nějakým pitím, jak se smutným výrazem v obličeji rozmlouvá s výpravčí. Žel, ujeli jsme mu. A tak jsme ztratili dalšího člena a bylo nás sedm. Kluci obratem řešili, jak mu zakoupit další jízdenku, co mu pojede a v kolik dorazí domů. Nakonec ho tato eskapáda vyšla na 500, což byl drahý párek. Domů po nás dorazil tak o hodinu a půl později, než my. Ale nepředbíhejme, naše cesta ještě neskončila. Stále nás čekala Česká Třebová a ztracená a znovu nalezená vlajka. Ve vlaku jsme se střídavě bavili na Hrobníkův účet, plánovali mu nějaké poťouchlosti a také jsme se radili, zda jsem schopen pro vlajku doběhnout a přinést ji za čekací dobu při přestupu. Bylo to necelých deset minut. Připomíná vám to něco? Jak se Třebová blížila, vymysleli jsme následující plán: já ostatním nechám svůj batoh, vezmu si jen dárek, peníze a telefon a poběžím, co to dá. Vyzvednu vlajku a poběžím zpět. Když budu makat, snad to stihnu. A tak jsem stál první u dveří, jen co se otevřeli, vyrazil jsem. Nikdy bych se nenadál, jak může být kilometr daleko a jak těžký je běh s vlajkou na rameni. Nicméně jsem ji od pána vyzvedl, v rychlosti mu poděkoval, a když jsem vybíhal zpět na hlavní ulici vedoucí k nádraží, viděl jsem, jak vlak přijíždí. Ze všech svých posledních sil jsem vbíhal do nádraží a slyšel, jak hlásí: „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“. No co vám mám povídat, takto rychle jsem schody ještě nevylétl. Záměrně nepíši nevyběhl. Vrazil jsem do vlaku a ten se do minuty rozjel. Takže jsme tentokráte nikoho neztratili a bylo nás sedm a vlajka. Každého zajímalo, jak vypadá, a tak jsme ji rozbalili a prohlédli si jí. Já slibuji, že už si ji nikdy nepůjčím a nedotknu se jí, jen pokud bych svůj dluh vůči ní splatil. Můj běh měl nemilé následky a tak jsem si o přestupu v Chocni odskočil do blízkého parku, kde jsem odložil, co jsem za dopoledne zkonzumoval. Ale oklepal jsem se rychle a ostatním po cestě z Chocně prozradil, že Hrobníkovi nejdou zamknout páté dveře u auta a že parkuje na nádraží. Vymýšleli jsme mnoho skopičin, co mu provedeme, ale nakonec jsme se shodli, že se mu pokusíme auto odtáhnout o ulici vedle. To už s námi nebyli Viktor a Gabča, pokračující domů do Hradce. A tak nás vystoupilo pět.  Auto se bohužel odtáhnout nepodařilo, jelikož, jak jsme tušili, se mu zamkl volant. Tak jsme mu na karton napsali vzkaz: chutnal párek, chutnal? A položili jej na volant. Do Třebechovic jsme dorazili unavení z náročného výšlapu na Lysou, ale pokud platí, že smích prodlužuje život, my jsme si jej o notných pár dní prodloužili. Zážitků jsme měli mnoho.

Zapsal: Přemek

Minulé ročníky na skauťáku: 2016, 2015